Paradox
Ahoj holky,
tak zase píšu. Víkend u kámošky se trochu zvrtnul. Né že bysme žraly čipsy a čokolády, ale v k večeři jsme si upekly lassagne.
Takže jsem měla večeři. A dost velkou porci. Navíc jsem musela jet s našima na oběd k babičce...
Ale to není to, o čem chci hlavně napsat. Dneska zase jím tak, jak si naplánuju a mám z toho skvělou náladu, pocit, navíc mi babička půjčila Orbi-Trek, už ho mám v pokoji, takže se musím dokopat k pohybu. :)
Ale to taky není úplně to hlavní.
Dneska jdu totiž ven s klukem, který mi napsal ty osudný slova... Ty, kvůli kterým jsem opět začla se sebehodnocením pokaždý když projdu kolem zrcadla, s nekonečným odříkáním, s pocity hladu, naděje, beznaděje,... Ptáte se proč s ním jdu? Nevím,... Včera jsme se bavili a docela v pohodě. On vysvětlil, že to není tak, jak to vypadalo, že se mu líbím taková jaká jsem, ale prostě v hlavě mi ta slova zůstanou a už se nikdy nevymažou. Je mi jedno jak to myslel. Vlastně ani nevím proč jsem souhlasila. Už vím, že chodit s někým kdo má na mnohem lepší bych rozhodně nechtěla a přesně to platí u něj. Takže vlastně mu jdu vysvětlit že už ho nechci vidět? To taky ne, na to nemam koule,...
Uvidíme. -to teď říkám hodně často,...
Mějte se krásně :)